Používáním tohoto webu souhlasíte s využíváním cookies na těchto stránkách. Více informací ZDE. Rozumím

TISKOVÉ PROHLÁŠENÍ

28. února 2017: Tiskové prohlášení

k rozhovoru v DVTV 

 

Vážení,

přináším Vám tiskové prohlášení k rozhovoru mezi mnou a Danielou Drtinovou, který můžete shlédnout zde, a následné diskuzi.

Iniciativa Výjimeční lidé vznikla proto, aby ukázala lidem nový, dosud nepoznaný pohled člověka žijícího život bez omezení, přestože se většina české společnosti mylně domnívá o opaku. Jejím cílem je vyvolat podnětnou diskuzi a zasáhnout cílovou skupinu, kterou jsou lidé žijící s pocitem, že se jich dané téma netýká a nikdy se ještě nesetkali s někým, kdo má všude s sebou vlastní židli. Nejde mi o vyzdvihování určité skupiny lidí, naopak se snažím poukázat na to, jak nesmyslně jsou dané skupiny nastaveny a že pokud například mluvíme o životě s omezením kvůli tomu, že někdo žije s pomocí druhých, není to výsadou určité skupiny lidí, ale nás všech. My sami potřebujeme pomoc druhých. Na druhou stranu, nebýt druhých, kteří nás potřebují, nemáme vlastně sebemenší důvod vstát z postele a je úplně jedno, jestli to dnes ještě zvládáme sami. 

Nejde mi ani tolik o změnu nesmyslných zákonů o imobilních lidech, rád bych, aby se lidé zajímali o to, čím jsou výjimeční namísto toho, jak jsou postižení. Samozřejmě se o to budu snažit, protože čím víc se o to budu snažit, tím víc o tom lidé budou přemýšlet a navzájem diskutovat. Mým snem je, abychom přestali používat náhledy na lidi, kteří žijí život jinak, ještě z dob nacistického Německa. Nejedná se o politickou korektnost. Dovolím si citovat Marka Twaina: ,,Rozdíl mezi tím, použít téměř správné slovo a přesně to správné slovo, je obrovský – je to jako rozdíl mezi světluškou a bleskem." Dokument, který dal v roce 2006 dohromady National Youth Leadership Network (https://goo.gl/mp4a9T) také hovoří o tom, jaká je síla slova a jak se označení vyvíjí tak, aby nemělo negativní vliv na psychiku daného člověka. Dříve se u lidí žijících výjimečný život používalo slovo lazar a mrzák, významově doslova ubožák s poškozeným zdravím. Přešlo se na invalidu, tedy neplatného člověka. Dnes tu máme handicap a postižení (z angličtiny stricken) - ani jedno se v zahraničí již nepoužívá. Tam se to nahradilo pojmem disabilita, což je sice lepší, ale stále to psychologicky klade důraz na to, co danému jedinci nejde a co neumí, jeho přednosti se pak už neřeší a jsou spolu s důstojností jedince degradovány. Představte si to na sobě - někdo by vám denně říkal, že jste dostali od někoho nějaký postih, měli byste to všude v papírech, byli byste tak oficiálně označováni a lidé by vám podle svého negativně ovlivněného uvážení určovali, co můžete a nemůžete, stejně tak, jako zločinci - jak by vám bylo? 

Přijde vám to jako nesmysl, ukňourané volání po falešném náhledu na svět? Zkuste si to sami a garantuji vám, že po týdnu zjistíte, že to, co jste považovali za omezení, omezení není a že to bylo pouhé stigma v naší hlavě. Také zjistíte, že společnost vás vnímá podle toho, jak se vnímáte vy sami a naopak. Když budete sklíčení sedět v koutě, málokdo vám může pomoci, když se ale usmějete a lidé vidí, že vás nic nezastaví – vědí, že podpora a důvěra ve vás má smysl. 

Schopnost být šťastný považuji za přirozenou schopnost každého z nás a dovoluji si zároveň říct, že je to základní životní potřeba. Pokud by vám ale lidé neustále předkládali váš život jako něčí postih a kladli by přitom důraz na to, co neumíte a co vám nejde, namísto toho, co vám jde, dokázali byste tuto potřebu naplnit? Dokázali byste být šťastní?

Psycholog s celoživotní praxi je jedna z mých značek, jejíž nápad nepochází ode mě a prošel si složitým schvalovacím procesem a diskuzí. Má zastupovat fakt, že svým klientům nabízím něco navíc – celý život se totiž pohybuji v lékařském prostředí, což mi dalo nejen zkušenost, ale i neobvyklou praxi, těch lidských příběhů, které jsem za svůj život měl příležitost ovlivnit, je nespočet. Třeba jen tím, že jsem jim ukázal, že pobyt v nemocnici je pořád výhra a že ať se stane cokoli, můžeme pořád najít cestu k plnohodnotnému životu. Podařilo se mi navíc „udělat z života s omezením život bez omezení” a svým klientům tak mohu poskytnout něco, co u konkurence většinou nenajdou. Pokud toto moje označení někomu vadí, rád bych se zeptal, jakou značku má on. Občan s celoživotní záští? I v tomto počínání takovému člověku přeji podporu, působí-li mu to radost, věřím, že ji získá. Osobně přeji všechno všem. Nikdo mi pak nemůže vytknout, že jsem nepřející.

Bojíte se být výjimeční? Víte vůbec, čím jste nebo čím můžete být výjimeční? Nebo vás současný systém ovlivnil natolik, že se zabýváte primárně tím, co vám nejde a považujete to za osobní nevýhodu? Zajisté jste tím postižení. Ačkoli upřímně, co jste komu udělali, tak proč postih? Nebo jste snad postižení tím, že to za postižení vůbec považujete? Nicméně ale máte tu výhodu, že se záhy můžete zaměřit na něco, co vám jde a zítra už o tomto vašem „postižení” nebude nikdo vědět. Někteří lidé si to ale s sebou nosí celý život a lidé kolem nich se zaměřují jen na to jejich „postižení”, díky němu jsou dokonce označováni za imobilní (jako by snad byli nějaká nemovitost), nebo invalidní, tedy neplatné.  Ptám se vás všech, jak k tomu tito lidé přišli? Tím, že žijí svůj život jinak a jsou tak inspirací pro ostatní, že ať se stane cokoli, mohou žít svůj život plnohodnotně a bez omezení, že jim okolí pomůže? Neměli by být oficiálně označení za výjimečné?


Současná označení nepomáhají lidem získat potřebnou podporu a žít tak plnohodnotný život, naopak, silně je demotivují a demotivují i společnost ve snaze jim pomoci. Znám případy, kdy studentka s vlastní židlí přijde o sociální příspěvky, protože se rozhodla studovat vysokou školu a nemá tak podle některého z posudkových lékařů na příspěvek nárok. Nebo člověka s lepší nohou (protézou, protože o tu svou přišel), který dostává pokuty za parkování na místech pro výjimečné lidi, protože se příslušníci Městské Policie domnívají, že si parkovací kartu, na jejíž schválení čekal na příslušném úřadě rok a půl, zakoupil na jistém místě v centru Prahy. Pořád se ještě domníváte, že současný systém funguje tak, aby pomáhal lidem žít plnohodnotný život?

Paní Fenclová do každé diskuze píše to samé. Její syn, JUDr. et. Bc. Vladimír Fencl, je jedním z představitelů Jihočeské charity. Když se tedy paní Fenclové tolik libí slovo sponzor, má vlastně jednoho sponzora doma. A její syn, pan Fencl, vlastně také. Jsem přesvědčený, že bez finanční podpory rodičů nebo i jiných lidí by užívané tituly a školy nezískal. Přepočítáváme-li vše na peníze, za jaké by se denně dostával do školy? Za jaké by si mohl pořídit potřebné potřeby, jako třeba počítač, internet, tiskárnu, za jaké by měl kde bydlet, mít co jíst nebo kupovat si oblečení? Asi si říkáte, že do školy ho odvezou rodiče, počítač, internet a tiskárnu mu také rádi zapůjčí, rádi ho i ubytují a poskytnou mu oblečení, že je to samozřejmé. I to je ale sponzoring. Ve smyslu paní Fenclové však, abychom byli výjimeční, musíme vše dokázat sami – tedy bez pomoci, sponzorů nebo samozřejmosti podpory rodiny, která je různá podle možností.

Konzistence názorů je zajisté velmi užitečná a skvělá, jen, ačkoli upřímně nevím, na co konkrétně narážíte, chtěl bych vidět Vás, paní Fenclová. Snažíte se mě vytrhávat má tvrzení z kontextu, poukazovat na to, že se diskredituji, přitom je to opět opačně než jak se tu snažíte ukázat. Paní Fenclová, když se narodil Váš syn Vladimír, brala jste to někdy jako nějaký postih a trest Vaší rodině? A pokud ne, proč by to tak měla vnímat společnost? 

 

Slova mají psychologický vliv na člověka, na jeho vnímání i podmíněné reakce. Rád bych pomohl změnit neznalost lidí, kteří se domnívají, že lidé, které dnes označujeme jako ,,postižené", žijí na obtíž společnosti a neměli by existovat. Spousta lidí je odvážná a řekne to, jiní tento svůj pocit nosí v sobě a stydí se za něj. Tento názor pramení z neznalosti a je možné jej změnit. Rodiče dnešních dětí většinou nepotkali nikoho, kdo s sebou nosí vlastní židli (takoví lidé byli v období jejich dětství zavíráni v ústavech a v klecích), proto se s rodiči a jejich dětmi pravidelně setkávám na školách, kde s nimi diskutuji o našich pohledech na svět a na život. Budu velmi rád i za Vaši podporu. Pokud někoho život baví bezpodmínečně, i s daným označením, jsme na tom stejně. Pro mě je to ale zároveň příležitost ke změně - aby se ostatní nemuseli cít jako jsem se cítil já v období dospívání, nechtění a na obtíž, a aby se nemuseli potýkat s tím, že v ně druzí nevěří jen proto, že žijí život jinak, a jak já říkám, ještě kvalitněji.


Nechci útoky oplácet útoky, nicméně k dezinformacím, které tu zazněly na mou osobu, mohu myslím přidat další, podobného charakteru, a to, že pan Fencl, který podle slov své maminky vystudoval dvě vysoké školy, má diplom DALF a FCE, asi ve svém volném čase, když se nevěnuje charitě, právu, studiu, mamince nebo svému plnohodnotnému životu, prodává rybářské potřeby, a to na stránkách: http://www.fenclvladimir.cz/. Osobně jsem zatím neměl to štěstí mít s ním zkušenost a poznat ho, ale budu vděčný za nové klienty pro něj i následné reference. Pokud tato informace není správná, je na podobném podkladu jako ty od paní Fenclové. Nemohu zkrátka vědět, co pan Fencl dělá, mohu se to jen domnívat, neznám jej osobně. Když jsem paní Fenclovou žádal o osobní setkání, odpověděla, že by to byla ztráta času, protože oba žijeme v jiném světě. Trvám na tom, že oba žijeme v tom samém. Přikládám odkaz na jednu z diskuzí: https://goo.gl/J7K8ey


Mohl bych to celé z jejich strany vnímat jako konkurenční boj, ale já za konkurenci pana Fencla a ani jeho maminku, která pro něj údajně pracuje, nepovažuji. Dělají svou záslužnou práci a dělají ji velmi dobře. Já jejich mosty nebořím, naopak je zpevňuji a snažím se vyřešit některá úskalí, se kterými se jejich snažení potýká. Aneb – když člověku bez domova dáme 100 Kč, pomůže to vyřešit jeho situaci? Dáme-li mu domov, bude jej mít i za týden, za měsíc i za rok, nebo o něj znovu přijde? Abychom člověku pomohli změnit jeho životní situaci, musíme mu nejdříve pomocí změnit způsob jeho myšlení. A to je moje práce, mám k ní potřebné vzdělání, které mohu samozřejmě na požádání doložit, nikoliv však ve veřejné diskuzi. 

Příprava rozhovoru trvala téměř půl roku a pro ty, kteří mají pochybnosti o jeho objektivitě, jsem připravil tuto reakci. Jsem připravený i nadále diskutovat, ale osobně. Domluvit si se mnou schůzku můžete přes moje webové stránky http://www.drzsesvychsnu.cz/.


Děkuji vám velmi za podporu!


Patrik

Vytvořila BusinessMC, Použit redakční systém PublicMC s podporou mediální skupiny MediaMC | Zpravodajství Online | Copyright: BusinessMC 2008-2017